Ticho v lese.

Hrot lístku ani travin nepohne se.

Hvozd zastavil dech hluboký a divý,

na krajinu pad’ smutek těžký, snivý,

žár slunce prstenů sta rozlil v lese.

Brouk v suchém listí, motýl v rudém vřese,

vše usnulo, u bahna vedrem křiví

se rákos, v svlačci rosy brillant živý

se smutně jako kalná slza třese.

Žhnou skály a z nich vedro padá dusné,

štěrk, jenž se odloup’, zvolna v hloub se valí

a slyšíš zvuk, jak dopadá, až usne.

A sotva větší děs by v tomto tichu

tě schvátil, kdyby sedna mezi skály

je rozhlaholil Pan v šíleném smíchu.