TICHO

Zasmušilé ticho házené oblaky popelavými,

očekávání rozlité po utuhlých stromech, uvadlých barvách

a v teskném zhoustnutí vod,

ticho hřbitovů, kde leží ti, kdož neměli přátel,

ticho chrámů, kde ještě z uhaslých svící se kouří

a poslední modlitby neodletlé dýchají ze vzduchu přesyceného,

zahrady lilií, v nichž omdleli ti, kdož pili jich výdech,

střesení pološera na stopy těch, kteří zvolali: S bohem,

ticho unavených duší!

Pohledy vaše létají jak průsvitní motýli po tvářích přátel

a hledají úsměvů, kde by odpočinuly v ruměncích;

voláte: Udeřte v klavíry a zalomcujte spícími rytmy,

ať vzkřikne z nich vášeň a šílenství kypící krve

ať stříká jim z tónů!

Bojíte se hlasů, které v tichu ztajené dřímou

jak v doutnajících soumracích večerů zvonění klekání ze vzdálených měst,

kvílení neznámých moří,

kde výkřiky vašich mrtvých se pění z odrazů vln.

Marně voláte: Udeřte v klavíry a zalomcujte spícími rytmy,

ať vzkřikne z nich vášeň a šílenství kypící krve

ať stříká jim z tónů!

Žíravá atmosféra ticha uspává vzbouřené rytmy,

vypíjí stříbrnou veselost tónů a udušeno v ní vadne,

co šlehalo plamennými jazyky z květů vášnivých melodií.

Jak jemný koberec, jenž dusí nepřátelské kroky, ticho skládá se kolem.

Cítíte na tváři studený oddech a v duši vlastní své jméno

a potápíte se v kroužících vlnách času a neznámých žalů,

z nichž vaše duše vystupovala, bezvědomá, století za stoletím

jak svítivá míza kořenem pohřbených pokolení

z bolestné setby Nejvyššího,

ze záhonů věčného ticha.