TICHO.

Daleko od měst vrch a dol,

lesy se táhnou kolemkol

a stojí sta let tiše –

a vody, jež sem napadly,

pláň nebes klidně zrcadlí,

běl oblaků i mraků šeď

i věčná světla výše.

Zamlklá jezera, hluboká,

jež jenom jednou do roka

bílými lekníny kvetou –

jezera tichá jako sen,

do nichž v podzimi každý den

pláč stromů zlatý i krvavý

sychravé větry smetou.

Zamlklá jezera! Mám je tak rád!

pro vůni skřípin a vlhký chlad,

jenž k srdci sahá a svírá –

u nichž vysedám častokrát,

když večerní van začne hrát

tesklivou píseň v korunách,

a v kraji modře šírá...

Hluboké ticho je dokola...

Chvílemi jenom zavolá

ozvěna daleko v lese. –

Jezero hladké jako led,

leknínů na něm bílý květ

a v prostřed jemnými vráskami

voda se lehýnce třese.

Hlubina jezera tichá je,

čeká a mlčí a nezraje,

nepřišel dosud čas její –

nad ní se táhne lesů šum,

páry stoupají k nebesům,

a nízké trávy na březích

v úderech větrů se chvějí.

Poslední rudost hasne již,

soumrak se sklání blíž a níž,

v tajemství lesa se mísí –

nad vodní hladinou modrý stín,

lekníny padají do hlubin –

a nad ním, nad lesy, nade vším

nehybné ticho visí...

Soumrak se zvolna naklání,

kde’s ve vsi zvoní klekání,

a první hvězdy svítí –

les kolemkol je černý stín,

vzlyk teskný vane ze sítin,

a těžkou přítomnost jezera

kdes’ v srdci slyšíš zníti...

V hlubokém tichu němý hlas –

a tušíš – kolem jde sám Čas,

však hláskou neozve se –

vteřiny jako z kamene

padají v ticho znavené,

a chvíli kulich v daleku

si zažaluje v lese...

Tma houstne, rosa padá v dol,

je vlhká zima kolemkol

a ticho, ticho teskné –

zvuku již není, jenž by zněl,

les dávno strachem zkameněl,

jenom jezerní hladina

odleskem hvězd se leskne...

Však o půlnoci slyšet z ní,

jak cosi z hloubky temně zní,

jako huk vzdálených věží –

a vzpomeneš si: marný květ,

pláč stromů všechen za sta let

byl do ní zlými větry svát

a na dně tlí a leží...

Spí jezero, spí v záři hvězd,

hladké a klidné a tiché jest,

ni vlna nepohne se –

jen občas z dálky do ticha

se ozve nářek kulicha –

ozvěna zvuku mrtvého

bez cíle bloudí v lese...

Všecko je ztuhlé, neživé,

i pařezy jsou strachlivé,

do temna noci svítí –

osika stará v rozcestí

všecka se třesouc šelestí,

že jednou od nich dojista

lesy se požárem vznítí...

Však jezero spí v záři hvězd,

hladké a klidné a tiché jest,

ni vlna nepohne se –

zná smysl žhavých znamení,

jež pozvolna tlí v kamení –

památky síly zrazené,

jež byla v našem lese.

Mé srdce, ptáku zbloudilý,

pozdrž se ještě na chvíli

na břehu jezera v lese –

vydechni hořce všechen žal,

v němž zajat jsi kdy zaplakal,

jezero bratrsky hluboké

– kdo ví, zda neozve se...

Všechen žal starý tři sta let,

jímž trpěl děd i prapraděd,

a v tobě nejkrutěj zraje –

dřív ještě než se rozední,

až ze dna hloubi vyzvedni

a omyj starými slzami:

jezero také zná je...

A potom čekej a tichý buď,

nevzdaluj se a nezabluď,

čekej až do svítání –

a strachu neměj – půjde čas,

a mnohý zvuk a mnohý hlas

tě zavábí a poleká

a nejhlouběji raní...

Ne, srdce mé, již neteskni!

Dneska je půlnoc groteskní,

jež dosud nešla zemí. –

Bůh ví, co vše se udá dnes,

než přijde starý černý les;

kde zastaví se těhotná

zkázou a nadějemi...

Hluboká noc, a ticho v ní

tisíci zvuků teskně zní

a nářkem vody zmírá –

na všem je bázně trpný rys,

je smutný šepot štíhlých břiz,

a hrůzou stydne van, jenž zbyl

ve stráni ode včíra.

Ve tmě a tichu vteřin spád

na malou věčnost chce si hrát,

však času nezastaví:

v hlubině lesa zamyšlen,

opřen o šedé jedle kmen,

bez hlesu čeká trpěliv,

až děti hrou se znaví...

Spí jezero, spí v záři hvězd,

hladké a klidné a tiché jest

a stejně klidně čeká –

a vteřina za vteřinou –

v nevolném sledu dále jdou,

a jejich průvod zemdlený

do moře věčna stéká.

Za jezerem je černý les,

je němý, hluchý, slepý dnes,

ni list v něm nepohne se –

však k ránu, možná bílá laň

že přejde plaše lesní tmáň

a nakloní se k jezeru

a dlouze napije se...

A přejde noc, zlý mine sen,

a zase vstane jasný den,

zrozený z věčných plání –

a půjde v dálce za lesy

pod neznámými nebesy

a půjde, půjde, půjde k nám

a dojde za svítání.

Zavýskne louka zrosená,

rozpřáhne měkká ramena

a celá oddá se mu –

a pole, dálka, pruhy vod

vstříc rozběhnou se o závod,

probudí ze sna jitřní van

a s ním doběhnou k němu.

V té chvíli na oblak nad lesy

žeh růžový se zavěsí,

a odlesk v dol se snese –

zpěvem kohoutí družiny

procitnou ze sna dědiny –

a sluneční zář políbí

zamlklá jezera v lese...