TICHO.

Ó, chaosu ticho! V tobě zas poklidně spát!

Ó, Nirvano svatá, co předem jde marně a licho,

jen sebe se, člověka vědomí poklidně vzdát!

Ó chaosu ticho!

Jen strhnouti okovy! – Co říkáš tomu, ó pýcho?

Lze haluze se stromu, který by kvésti chtěl, rvát?

Lze potlačit v sobě vždy šelmu, hladové břicho?

Lze věčnosti do tváře dále se cynicky smát?

Ve hmoty klausuru vězněná, ubohá Psycho,

můž’ býti vlastní tvé srdce, tvůj příšerný kat?...

Ó, chaosu ticho!