TICHO.

Tu lesem ticho zavlálo,

hlas toužný hrdličí

ztich’ v dáli, a jen padalo

šelestíc jehličí,

pták nepohnul se ve větvích,

na slunci pavouk snil,

a z mlází motýl jen se mih’,

a čmelák rosu pil.

Na zemi ležel tiše stín,

lodyhy nehnutě

se dívaly v tmu kalužin,

holubů perutě

brázdily zticha vonný vzduch,

a trubky táhlý hlas,

jenž doposud mi vlnil sluch,

se zatřásl a shas’.

A byly bouře, vichřice,

tu vítr skučel kdys...

Teď nepohnou se větvice

a nezabzučí hmyz –

Jak hvízdalo to lesem tím!

A nebem hnal se mrak!

– Bouř! Divá honba za štěstím!

A děsné ticho pak! –