Ticho.

Do jaltských magnolií

slét zpěvný sadu pták,

a v zlatý plášť se oděl

král horský – Čatyrdág.

Jak ruměncem by polit,

vzplál dálných břehů luh,

a kudy čluny táhly,

lesk’ modravý se pruh.

Vln stádo krotlo v běhu,

jih zatajoval dech,

a racků sivé hejno

se slétlo na ráhnech.

Jen loď se dále nesla,

jak plachý duše sen,

a Pontus v šíř i v dáli

stál v hloubce zamyšlen.