TICHO.

Sám v pracovně své sedím. Ticho kolem,

nic nehne se. Nad přeplněným stolem

mé lampy klidný, tichý hoří plamen,

ne zvuk, jen teplo z bílých vane kamen,

a mlčí vše, i skříň ta, jejíž strana

(ji od báby mám) zdobně vykládaná,

ač praskotem svým často v ticho vpadá,

spát nemohouc, jak její sestra mladá,

dnes nevzdychá. A přece jak když vlny

mi bijí o sluch jemné, jak když plný

je pokoj můj, kde rád se tratím v dumu,

jakéhos hlasu, hukotu a šumu,

však čeho? – čeho? V prázdnotě a hluši

co šumí to, že děs se vzbouzí v duši?

Je čas to jenom, jenž tu hlasně letí,

či anděl, jehož tušili jsme, děti,

když všecko zmlklo náhle prostřed ruchu?

Či v naprostém tom tichu dáno sluchu,

by slyšel polet těkajících stínů,

těch, kdož nám znikli u hrobního klínu

a přec jsou s námi? Jak to kolem hučí!

Snad vlny jsou to prázdnoty jen prudčí,

snad šum to moře, v které hrobní slují

všech duše zmdlené netušeně vplují,

v to hrozné nic. Ó, vzpomínám si nyní,

pár tomu let, co na vsi, v tiché síni

jsem návštěvou byl u stařičké paní.

Ach, jak tu ticho! pravím. Jak když raní

ji slova má, si ona sáhla k hlavě

a pravila mi skoro vyčítavě:

Ach, ano, ticho – já je slyším všude

a stále víc – už konec, myslím, bude.

Já usmíval se tenkrát všemu tomu,

leč když pak záhy vynesli ji z domu

kams mezi spáče, na ta slova její

jsem vzpomněl si a dneska sám se chvěji

tu před čímsi jak echem lesné chlumy.

To ticho, ticho! A jak hrozně šumí!