TICHO.

Světice spustily záclony,

zavřely mystické schody,

kdosi šel k půlnoci záhony,

bušil na zavřené vchody.

Bušil svým palašem do oken,

nikdo se neozval v sále,

a když už zasvitl bílý den

cestou svou kráčel zas dále.

Spuštěny vyrudlé záclony,

všechno je v náručí spánku,

jenom přes zčeřené záhony

slyšeti šumění vánku.

Zavřeny železné závory,

zapadla dubová vrata,

slunce už vyplulo nad hory...

Dřímej, má dušinko zlatá!