TICHOUNCE, ZTICHA.

TICHOUNCE, zticha, tak tiše

v soumraku usíná zem,

větřík jen travinou dýše,

červánky loučí se s dnem;

než hvězdy zaplanou s výše,

skloň hlavu na srdci mém.

Zlehounka, z lehka tak chýlí

nad horský potok se květ;

slyšíš, ty květe můj bílý,

srdcem to bouřit a chvět?

slyšíš, jak zalkalo chvílí,

ke rtu jak tiskne se ret?

Ten sladký okamžik snění

mne blažit, nech jej, ó, nech!

v mých prsou utiší chvění,

tvůj klidný, dětinný dech;

a svět ať v ráj se ti mění

v tvých čistých, andělských snech!