TICHÝ DOMOV.

Zabořen v křesle u okna rád sedám podvečer,

když měsíc stříbří krajinu, a zvoní hudba sfér.

Po stráních bloudí ozvěna, a stromy nehnuty

v dvou řadách vroubí silnici jak světlé přeludy,

z dálky se chřástal ozývá ze spleti hustých trav,

šum zvuků zvolna doznívá, a silněj’ hučí splav...

Hodiny věže vzdálené pak dlouze udeří

a umlknou, by zněly znovu,

když nevolán a neváben mi vstoupí do dveří

sen teskný o domovu.

Tehdy již ptáci v hnízdech spí, zní pouze vody sten,

a barvitý dřív kraj do tenkých mlh je zapředen.

Hory, v dne žáru vzdálené, jdou tichým krokem blíž –

jsou chudá pole pod nimi, a u nich nízká chýš,

ta na střeše má kameny a komín zčernalý,

z nějž za jitra se k obloze dým bílý vyvalí...

A hory, jakby chtěly se do očí vemnouti,

jdou stále blíž a nesou v snění tiš

pláč děcka, tlukot kolébky, písničku známou ti...

Jdou hory stále blíž a blíž...

Ó, srdce, pověz, neteskníš?

Sen muže zvoní do ticha ve volném oddechu,

jak spěšné kroky o návratu lesem po mechu,

když práce skončena, a den se rudě sešeří,

a s kovárny zvon zavolá, že čas je k večeři...

Klid svatý pak se nad krajem i jizbou rozhostí,

a žena mlčky udiví své lásky štědrostí...

Je teplo v síni, v srdci též, a venku vzrůstá chlad,

je podivného světla plná chýš,

a v lese tma, jak by tam někdo černá sukna klad’...

A hory jdou, jdou blíž a blíž –

ó, srdce, pověz, neteskníš?

Tu sladkost země prvotní, již dávno ztracená,

zazdá se, srdci na chvíli jakoby byla vrácena,

a život jakýs minulý, jenž znovu nevzešel,

jakoby kolem skrání táh’ a zrál na marný stesk a žel.

A člověk je pak oblakem, jenž vylét’ nahoru

a letí větrem unášen nad jícny cizích obzorů...

Je mu tam teskno, bázlivo, je studená mu výš;

je urván, neví proč a neví nač –

a letí, letí poháněn zas k jiným horám blíž,

zří stejný kraj a stejnou chýš...

Ó, srdce moje, nezaplač!

A náhle prudce zatouží celý svět přeletět,

by padl na dešť proměněn do rodné půdy zpět,

a vtěliv celý život svůj v záhadný jinotaj,

slzami omyl každý svah a svlažil celý kraj

a po přeháňce úrodné, až luhem zavlá klid,

uviděl šťasten nad lesy svou duhu zazářit –

a slunce v modru plující, mlh opar nade vším,

u lesa nízkou přikrčenou chýš

a kameny a komín zčernalý a nad ním bílý dým...

Jdou hory potichu, jdou stále blíž a blíž – –

Ó, srdce, zda se navrátíš?

Zabořen v křesle u okna tak snívám podvečer,

když měsíc stříbří krajinu, a zvoní hudba sfér.

Po stráních bloudí ozvěna, a stromy nehnuty

v dvou řadách vroubí silnici jak světlé přeludy,

v dálce se chřástal ozývá ze spleti hustých trav,

šum zvuků zvolna doznívá a silněj’ hučí splav...

Hodiny věže vzdálené pak zdlouha udeří

a umlknou, by zněly znovu,

až v duši mé se modře sešeří

snem teskným o domovu.