Tichý dům.

Ve středu arkýřů a rokokových věží

v ulici ztracené kdes v konci Malé strany

znám palác tichý tak, vlys jeho malovaný,

a obry pochmurné, jež portál jeho střeží.

Tu ticho nesmírné vlá v okna otevřená,

když v jaře zahrada zas prvým vzruchem voní,

a hodin slunečních stín k poledni se kloní

a celá ve zlatě paláce září stěna.

V své budce portýr spí v lenošce zelenavé,

kam švehol ptáků zní a kde tak delikatně

pozadí zahrady s bassinem zřít je matně,

a zeleň třesoucí se v záři slunce plavé.

Tu kočí s kuchařkou v podjezdu hlasně křičí,

neb plná kráska ta jej neustále dráždí,

jí román půjčuje, v němž Rinaldini vraždí

a ona bázeň svou a hroznou noc mu líčí. –

Leč v prvém poschodí, kam široké jdou schody,

stařičká hraběnka u okna sedí snivě,

zří dolů v zahradu a příliš trpělivě

chvílemi háčkuje karkulky vyšlé z mody.

Jí chudé ze čtvrti a nemocné ty všecky

dal farář v ochranu, jmen sepsal seznam nový;

po chvíli otevře zápisník perleťový

a znovu jména čte a stará se tak děcky.

Neb od té chvíle, Jan, syn její růžolící,

po dlouhé nemoci co hrozné podleh’ smrti,

tu něžnou stařenku jak blesku pád kdy zdrtí,

ji nikdo neuzří v kočáru na ulici.

Jen farář ze čtvrti s úsměvem v obličeji

ji časem navštíví, kdy chce se zpovídati,

a lékař, posmrtný jenž bod má vykonati,

lancettou propíchnout, až umře, srdce její! –