TICHÝ DŮM.

Jest k nepoznání dnes ten starý dům,

jenž u silnice stojí, zájezdní

kdys hospoda, dnes asyl tichoučký

tří starých, věrných duší na výminku.

Jsou tiché chodby, tiché schodiště

a tichý velký sál, jenž před lety

byl ochotnické Musy kolbištěm

a potleskem se často rozléhal

a smíchem upřímným. Je tichá síň

tam při zemi, kde druhdy vesská mláď

při dočesné aneb o posvícení

v rej bezuzdný se ráda pouštěla

při klarinetu tence vřískavém

a base bručivé, kde zapředen

tak mnohý román lásky vesnické,

jenž dokončen pak venku v záři hvězd.

Teď starouškové dva dům hlídají

a věrná služka, siví holubi,

zde poustevničí, za dnem splývá den

a každým hlavy kloní se víc k zemi...

Dnes zvlášť jest k nepoznání starý dům.

Tlum dětí bouřil v chodbách ještě včera,

zněl jejich smích i hovor veselý,

hry s obloučkem a míčem v pestrý terč,

dnes všecko prázdno, děti odjely

zas do města, neb prázdnin minul čas.

A v souzvuk s domu přísnou samotou

zní v akaciích starých u vchodu

kvil dlouhý větru, v okna bije déšť,

kraj zamlžen a v bláto rozjeta

se stápí silnice. Na velkém sále

sám u okna dlím mezi veteší

knih, starých časopisů, které zde

syn, student, nechal kdys. Zřím oknem v dál

a každou chvíli zdá se mi, že zní

na chodbě kroky... Přelud, vítr jen

to rámy třese, kvílí v komíně.

A v mlze vidím líčka dětí svých,

jež bouřily tu včera vesele,

a teskno jest mi... Zase vichru ráz

a před okny mi lítá svadlé listí,

a točí, zmítá se jak v orgii,

v níž léto zmírá s celou slávou svou

a v níž se rodí zima truchlivá.

Ó dlouhý, pustý den! Ó smutné šero!

Jak srdce bez lásky je tichý dům!