TICHÝ OCEÁN.

Hlas našich slavíků v tvém šeru jiskřil se. A poupata

jak hudba vřela při rozvíjení. Tep srdcí, vesel údery...

V lanoví zvonil jitřní vítr tvůj a zrcadlená do zlata,

zem táhla kolem nás, jak nábřeží královské nádhery.

Však před námi a nad námi, nad mysteriem hlubin tvých,

oceán tichý světů neviditelných tisíci hořel dráh;

a stále jemnější, jak vodopádů šum ve sluchu nemocných,

žal země, navždy ztracené, se slíval v našich myšlenkách.

Na květy její vzpomněli jsme, žádostivě vonící

a v skrytém ohni jejím vznícené, jak přiblížení rtů;

na každou lásky vteřinu, jak zabloudilá včela zvonící,

když o sklo oken naráží do zledovělých blankytů.

Na slova soucitného schýlení, extasí svatý nach,

a na hlas duše andělský, když bouři krve tiší mocí svou;

na vise proroků, v nichž jako větrem pozdvižený prach

pod koly tvého vozu triumfálného hvězd miliony vrou.

Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní,

když náhle vzeplá na věcech, jak zlacení tajemných nápisů;

na vlídný pokyn hostitelky zástupů, když pole obilní

se zaskví z obzoru, jak skývy bělostné na míse z jaspisu.

Na noci za námi, v jichž nebezpečném ztišení

jsme bloudívali, cizinci, jak v pralesích melancholických krás,

co zatím z dálek úpělo tvých splavů věčných šumění

a ze tvých mlýnů zakletých kol monotonní ráz.

Jak všechno tichne z těchto míst! Po moři němém veslujem,

slavíci letí v dálce před námi, nad námi výše bez hlasu...

Však naše zraky odměnou, čím víc se z břehů země vzdalujem,

tím čistěji zří prvotní nádheru její svatou v úžasu.