TICHÝ ŽIVOT.

V protějším bytě, že je z jara

a že je slunné odpoledne,

hned otvírajíc, dáma stará

jak vždy si s prací k oknu sedne.

Na okně voní květin řada,

a celá síň se v záři leskne,

jen starých hodin cvakot padá

v to ticho milé a zas teskné.

A že pak vzduch snad silný venku

či že tu stáří se svou tíží,

již vidím, jak se za chvilenku

jí šedá hlava v spánku níží...

Kol páté přijde kadet mladý,

to návštěva je skoro denní.

Ten divoký hoch! Marné rady!

Jen smích – a není k napravení!

Jsou peníze proň smrtnou zbraní,

a zda by neměl šetřit radši!

A když se loučí, stará paní

mu v dveřích něco v ruku vtlačí...

A hasne den – stín po pokoji,

a venku se již také šeří:

tu pro sebe si sama strojí

a patience hrá po večeři.

Pak modlí se a zbožně vzdychá

a sní, co zítra čeká na ni,

a na lože se klade zticha,

že nesmí zítra zaspat ranní...