TÍHA.

Západ rudým ohněm vznícený,

měsíc, bílý strážce doubravy,

obláčky, snů světlé ostrovy,

ještě zvou a kynou v dálavy.

Jako mladý buřič chycený

škubnu řinčícími okovy.

Hlouběji však řetěz kovaný

zahryzne se, zamotá.

Větší tíha, pustší samota.

Nadarmo jim obětovaný –?

Vzpoura malinkého titana?

Či snad neschopnost jen života,

anarchie, nuda Slovana – –?