TÍHA HOR

Je nekonečná píseň lesů.

Až nahoru sem omámený

já bolest těžkých ráztok nesu,

vzdech chlopů, tichý nářek ženy,

pláč děcka na provlhlém loži,

to projde duší hořkým stínem.

Ty tuláku, co krásou boží

jsi opit jako sladkým vínem,

co rukou hebký přízrak chytáš,

by neodvanul v chvíli jedné,

co zelený ten zázrak vítáš,

ať ve vzpomínkách nevybledne,

zda necítíš, jak tebe tlačí

zde na výšinách v božském kraji

žal těch, kdož hynou v tmách a v pláči,

žal těch, kdož dole zhasínají?

A dřív ti hlavu neprovane

ta radost nezkalená, čistá,

než poselství všem zvěstované

i horám jitro nepřichystá,

než horalský chlop s děckem spolu

i robka hlavy nepozvednou,

než k míse u čistého stolu

si o polednách nezasednou,

než mraky, co se v údol slétly,

ty mraky bídy, zotročení,

se novou vírou neprosvětlí

a slovo v čin se nepromění.