Tirésias. (II.)

V mém vytržení Olympičtí kdysi

mne vznesli v střed svých mramorových síní,

já Zéva viděl, jak jej orel stíní,

stih’ v jeho tazích Nesmrtnosti rysy.

Pod anemon a hyacintů vlysy

kol stěn, kde perleťové plálo jíní,

se tísnili kol nebešťané líní,

však nad nimi jsem stín zřel, kterak visí.

A stín ten rostl, a čím dál byl větší,

tím více zlato, mramor, opál plály,

až okolí se třáslo v světla křeči.

Tak před bouří, když mrak zahalí nebe,

než větry plachty svoje rozhoupaly,

pláš celým ohněm, nesmrtelný Foebe!