Tirésias. (V.)

Hvězd oči k spící zemi obrácené

se zatínají v oči slepce hřeby,

když nahodile pozvedne je k nebi,

jež v nesměrný se oblouk nad ním klene.

Mně zdá se, že jsou více rozžhavené

a ironickým že se smíchem šklebí,

jak věděly by, čeho zapotřebí

má tvor, jenž lká k nim z duše roztoužené.

Já nelkám více, sotva víc by řekly,

než vím, té duši bolem utýrané,

mít samy cit, by spíš se nad ním lekly.

Co utrpení, trudů, křivd a zloby

již přehnalo se přes to lidstvo zdrané,

po kterém nezbude nic nežli hroby.