Tirésias. (VII.)

A všecko, co jsem posud žil, to zase,

však jinak, padesát let žil jsem znova,

mně oblohy i země krása nová

se v jiném, větším objevila jase.

Dřív pouze v síle, teď jsem dýchal v kráse

a k jádru vnikal dál za masku slova,

až taj jsem poznal, jejž v svém klíně chová,

svět celý, ztopený v tmě, zářil v jase.

A člověka, jak taj ten luští marně,

jsem teprv okem ženy lépe chápal

a miloval jsem dosud víc a žárně.

Tu stejně po letech mi mužství dáno,

jak vzato kletbou, abych ve tmách tápal,

však opakem své já v nich našel ráno.