Tirésias. (X.)

Co uši moje vylízali hadi,

a věštění dar dopřáli mi bozi,

znám smrtelníků hruď, jsou přeubozí

a v nezdar vlastní vždy se ženou rádi.

Ba nejchytřejší přímo v zhoubu pádí,

ať pěstí vzdoru svého marně hrozí,

ať trpí tiše v prachu všední prósy!

zří tupě v kvas, jímž příroda je vnadí.

Tak proti vůli zlověstným jsem ptákem

se lidem stal a vždycky nešťastníka

má věštba bouří stižena zlým mrakem.

Spíš zajdu k moři, v nehostinné lesy,

ať do vichřice supí hlas můj hýká,

než v lidi zmar by sypal, noc a děsy!