TIŠ.

Nu, tak se jednou zastavíš,

vše projdeš kol a kol,

tu stejný ruch, jen v srdci tiš,

spí i ten starý bol.

Svou cestou jde vše klidně zde,

žhne nebe, jásá dol.

Hodin se rafij nestaví,

jde tichou drahou dál,

a orloj zní – co duše sní:

je blíž tvůj ideál?

Snad o píď přec? – jak vyhnanec

tu sedíš – snů jen král.

Mníš, spadne ti cos do klína?

Nuž, mozkem jenom hni!

Co platno? Vůle usíná,

a duše – dále sní!

Ach, kde jest čin? Na zdi jen stín...

a orloj duní... zní!