TIŠE JDE...

Tiše jde se mnou v podvečer

let zašlých zářným jarem,

s chladnou už touhou v srdci mdlém,

vyhaslým vášně žárem...

Krajinou schřadlou podzimem,

pod mraky bělavými. –

Nekývá už tam na ni Smrt

žlutými květy svými.

Měkce jde se mnou její stín,

zpěv teskný slyším zníti!

V samotě dvorec bělá se.

A nad ním luna svítí!