TIŠE SE DÍVÁM...

Tiše se dívám v noci do tvých snů,

tiše jdu všude stopou tvojí za dne,

a kde ti v cestě hloží naleznu,

alespoň trny olamuji zrádné,

a když ti ze sna vzlykne bolest denní,

aspoň ti zjasním ranní probuzení.

A je to přece málo, pramálo,

ještě si cosi duše tvoje žádá,

slzí to v oku, když se usmálo,

mlčí to v srdci, díš-li: mám tě ráda,

nad každou prací, jež ti hlavu sklání,

chvílemi vzdychne zmlklé litování.

A já tě chápu, třeba nepovíš:

když jsem se s tebou na rozcestí setkal,

za mnou se tměla cesta dlouhá již,

den první tobě zlato v zraky vetkal.

Byla jsi srdci květem ze hlubiny

kořen však tuší na dně stlívat jiný.

Proto, když duši tvou to zabolí,

cosi i v mojí rozpláče se zticha,

a já to cítím, ať jdem kamkoli,

dost přece ti mé srdce nepospíchá,

vím, že i nad tvůj milý úsměv sladký

zrak se ti kamsi pořád dívá zpátky.

Proto mi nelze dost tě míti rád,

vrátit tvé duši, co ti srdce vzalo,

proto chci v tmu ti hvězdy rozžíhat,

přinutit slunce, by jen tebe hřálo,

proto tak střežím úzkostně tvá snění,

a tvoji cestu rovnám po kameni.