TIŠE, TIŠE...

– Tiše, tiše, tiše, ať se neprobudí –

pst! jen tiše mluvit a jen po špičkách! –

Sepjala své ruce, hlava klesla k hrudi,

kolem rtů se úsměv nevýslovný stáh’.

V postýlce nic není, postýlka je prázdna,

peřinek jen měkkých narovnán tam sníh;

sladkým, toužným hledem zírá k ní zrak blázna,

tiskne bílé ruce k vlně ňader svých.

– Vidíte, jak dřímá, slyšíte, jak dýše,

ach, vy jste je zbudil – ono pláče mi.

Andílku můj, neplač, spi, děťátko, tiše,

já tě ukolébám do sna písněmi. –

Ku postýlce klekla, přitiskla k ní hlavu,

polibky je slyšet dlouhé zas a zas,

počla cosi hýčkat v modrých záclon tmavu,

kolébavku zpíval potrhaný hlas.

– Nu, teď spí už dále, hlavinka se sklání,

hle, jak usmívá se, sladký sen to sní;

viďte, že je krásné, krásné k zulíbání –

tiše, tiše, tiše – ať se nezbudí! –

Odvrátíš svou hlavu, nemůžeš to snésti,

tvář bys raděj’ zastřel, hořce zaplakal,

nevíš, zda to trestem, nebo zda to štěstí,

že když Bůh vzal dítě, hrozný klam ten dal.