Tiše, tiše jedle mladá,

Tiše, tiše jedle mladá,

dnes si dumnou píseň nech,

ptáci do větví se krejte,

a vy, květy, nedýchejte

tisíce svých libých něh.

V duši mé je žalostivo,

mysl těká tam i sem,

nelze jíti ani státi,

je mi, jak bych oplakati

musel vše, co chová zem.

Prsa bolestně se ouží,

pozdní čas je, pozdní čas –

umru! – „Ne tak,“ šepce kvítí,

„slyš tam v obláčku se chvíti

drahé matky těšný hlas!“