TÍSEŇ

V prsou nosím, zapřisáhlou zlobu

z otravy dnů, jež jsme si stížili.

Snů hudbou počínaly, ale k hrobu

se krokem skutečnosti plížily.

Za rána listí ozlaceným tancem

zpívaly kraje: Znáš ten rosy chlad?

Teď zkrvácen a s urvaným svým žvancem

přemýšlím večer: Dál se rvát?

Odbyt a zklamán, s přimknutým rtem hrdým

jsem někde propásl svůj okamžik.

Jde noc... Nad soustem znechuceným, tvrdým

jen hudbám dávných jiter šlu svůj dík.

Noc... Ticho je, že ani červotoči

se nehnou v rakvích lidských ideí.

A teskno mi, jak pohřbů o výročí

když do lamp olej přilejí.