Tíseň večera.

Tma večera jak tučná hrobů dávnoletých hlína

v chrám dusné vlhko kupí; tlí v něm s trouchní kvítí

puch ulic, svátý s prachem do pavučin sítí,

chlad hrobek zasutých, měst hříchů vonná špína.

Jak Bůh by odešel,... lampa v slzách krve uhasíná...

Jen oharek mi s čmoudem v brevíř z boční lodě svítí,

dav s hrubým hovorem kde ven v plyn svítilen se řítí,

a s pláčem duše tajeným ven klesá postať stinná...

Hu – v průvanu se klátí s chřestem na řetízku

stín hmotný na zdi, – seschlé useknuté rámě,

jímž lámal svatokrádce kalich v mrzkém zisku.

Mě hrůza stinadel tmou škrtí v rozhněvaném chrámě,

jak na hrdle bych cítil v mrazném stisku

tlak prstů kloubnatých a kostlivé to rámě...