TIŠÍ HOSTĚ.

Noc letní... V smrčin úkradí

rozkvétá zlaté kapradí.

Háj zdřimlý listem nezachvěje,

křepelka z žit se nezasměje,

zmlk' písklat štěbot rozverný,

když Červánek zhas' lucerny.

Čas tichou plavbou v půlnoc míří...

A vlahou nocí šelest víří

jak lehká křídla netopýří.

To letí, letí v soumraku

na bílých ořích oblaků

dav zkrvavených přízraků.

Člun luny tone v siné záři,

ze sadů voní růží vzdech.

Jak hejno tažných ptáků v září

teď spiati touhy v okovech

se domů na mžik navracejí,

jichž těla v cizí zemi tlejí.

Mrak černý lunu pohltil;

už přeletěli tři sta mil.

Ves rodná když se zjevila,

slyš! – jedenáctá odbila!

Vzplá luna skrze mraků mříž –

a je tu známý dvorek již,

a Jirka Lukšů, stínu stín,

– pad' raněn sočských do roklin –

se v maštal brankou z latěk dívá,

zda rozčesána vrance hříva,

zda pohůnek – však dost mu kázal! –

ho příliš zkrátka neuvázal.

Ó, chtěl by strojit žebřiny,

pak tryskem vyjet z dědiny,

však jistě budou s neděle

už svážet zlaté mandele!

Tam Tomeš statku přede vrátky

již stanul, hledí do zahrádky,

kde jako svíce hromniční

za plůtkem slezy v květu ční

a jako monstranc husitů

terč slunečnic ždá úsvitu.

Noc plyne tichým příbojem...

Pod lehkým šera závojem

– hle – okénko se rozletělo,

v něm zastkvělo se sladké tělo,

dva kaštanové pletence

laskají ňader pupence,

zrak srní slzy operlily –

ach, k útěše zda dostačily

hochovi, jenž kdys v souzvuk těl

i duši láskou rozechvěl,

a dnes v té noční hodině

je stínem v stínů vidině!

I Jambor kolář domů spěl,

oknem se v jizbu zahleděl,

– plá luna pohřební jak svíce –

hle, mladé ženě zvadly líce,

a peřinku má odkopánu

hoch, jehož choval v povijanu,

než střela navždy zlomila

ta pouta, jež ho pojila

s domečkem v potu budovaným

a s hochem jako malovaným,

u jehož drahé kolíbky

se loučil s ženou polibky.

Teď s oblak smek' se lehýnce

a chvátá k vdově mamince

jediný synek po mlynáři.

(Hrob jeho v Gorlic okolí

stříbrné střehou topoly,

kopretin hvězdy na něm září,

jak spad' by v trávník peřestý

bělostný závoj nevěsty.)

Dnes maminčiným steskem vzbuzen

sem z karpatských byl rovů puzen,

sem, kde v stín olšin tesklivých

mlýn otcův stulen, něm i tich.

Vzplál sinavými znova lesky

stříbrný v mraku lampion.

Na „Nebeklíče“ svítí desky,

jež skropil slz už milion.

Na mlynářčině klíně leží

ta kniha nyní zavřena –

oh, Bože, matce vlas se sněží,

je vetchá z ní už stařena,

bol krutě oral v jejím líci –

i teď ji vidí žalem bdící,

zhroucenu v starém lenůšku,

sen míjí její podušku.

A světlou nocí cvalem v cval

Čas, tichý jezdec, harcoval...

Již Zora měla vzplanouti –

však proč dnes mlčí kohouti?

Manové strážní vísky naší,

co zpěvem bludné duchy plaší,

dnes pausu svoji prodloužili, –

nechť potěší se hosté milí,

jež cizí hrouda pod hlavou

v pout pudí noční dálavou.

A ráno – celá ves se diví:

„Mně zdálo se, stál zde jak živý...“

„Ba, budem letos žně už třetí

bez Jirky svážet, milé děti...“

A kolářka, když den se vzbouzí,

se marně novým mukám vzpouzí:

„Můj sirotečku, Bůh to ví,

máš věrné oči tátovy,

byl ve snu zde, zřím každý rys,

jen smutnější byl nežli kdys...“

Když baňatá věž kostela

se v ranním slunku zarděla,

spanilá dívka ze statku

jde zvolna v květnou zahrádku.

Blouznivá jiskra tlí ji v zraku

jak utonulá hvězda v mraku,

když ve vzpomínek záplavě

květ sbírá k vínku úpravě.

Jím obrázek pak ověnčen,

kde před huculskou chatou křivou

hoch stojí s tváří odvážlivou, –

dnes krásný o něm měla sen...

A drobným krůčkem podle struhy,

skráň utrpení zrytu pluhy,

růženec drolíc rukama,

jde z mlýna ke vsi pajmáma.

Ó, marně před zrak šedé hlavy

se jako švarný šohaj staví

den letní, voně poutěmi!

Ji krása světa nepomate,

co těšilo, je pod zemí...

Dnes pomodlí se o mši svaté,

by Bůh ji v rajsku zahradu,

až opustí duch mlýnské krovy,

za bolestí všech náhradu

vzal k tátovi a k Jozífkovi.

A hudbou včel, žit šelestem

vysmáv se marným bolestem,

lip květnou vůní opíjen,

hod zrání slaví letní den...