TISÍC LET!

Na vlnách věků tys náš drahocenný květ,

jak maják sláva tvá nám věčně září;

tvá postať z tisícletí udivuje svět:

na trůnu kníže, Světec na oltáři!

Základy říše národu jsi svému klad’,

sen obrovitý v duši tvojí zkvétal;

Graal svatý bylo srdce tvé, kam rád

Duch božský v zanícení shůry slétal.

Českého Monsalvatu tys byl čistý rek,

poslaný Bohem k spáse svého lidu;

v tvé ruce meč hnal nepřátele na útěk,

však Kníže pokoje tys byl a klidu.

A žil jsi láskou ke své zemi, k Vlasti Čech,

ji zvýšit k hvězdám, tys jí do základu

krev vlastní vycedil, rek, v poslední až dech,

mstít pohrdaje nenávist a zradu.

A tebou stála naše Vlast, dnes tisíc let,

ať doby těžké valily se přes ni;

pád Bílé Hory zahubit ji nedoved’,

přes nenávist, jež zotročit ji běsní.

Duch tvůj byl vezdy s námi a v tvém hymnu žil,

v němž národ nadějí se opojoval;

tě tušil v blízku, v báji Blaníku tě skryl

a přítomností tvou se posiloval.

Dar Svobody z tvých rukou svatých čekal vzít

a v hrdinnosti tvojich bojovníků –

a vzal! když pod praporem tvým jim bylo hřmít

v Evropy pláních do nepřátel šiků.

Dnes národ tebe, svaté Kníže, vzpomíná,

kolena sklání k tvému piedestalu;

v svatozář vavřín vítězný ti připíná,

Ochránce svatých našich ideálů!

Václave Svatý, Vojevodo, Kníže náš,

dnes přijmi hold všech Českých srdcí vroucích;

zahynout nedej! Dál buď naše svatá stráž

a veď nás bezpečně dál do budoucích –

tisíc let!