TISÍCE SRDCÍ PĚLO V SRDCI TVÉM

Šla životem tvým smrt a mlčením vládla,

den každý ránu svou a tajemnou svou ztrátu měl.

V plamenech zrála láska tvá, jak tvrdé hrozny sládla,

a v každém znovuzrození zrak jasnější se skvěl.

V sluch stále jemnější, duchové hudby příval,

hlas mistrů rodu našeho ti šuměl do samot,

z pohybu země letící a větrů tiše zpíval,

z návratu jar a polibků, z nedočkavosti vod,

ze chvatu připravených žní a z ohně slunečního,

jak opojené rty když nad zemí se naklání,

ze smíchu dětského za smutku večerního,

z volání ptačího za váhajících svítání.

Svůj život růsti cítil jsi, tvé ticho měnilo se,

nad cestou tvojí nesmírným se rozklenulo dnem:

jak odcházejícímu milenci květ každý v jitřní rose

tajemství noci tvé ti šeptal s úsměvem.

A silen věky mlčeti, zákona skrytou něhu,

vesmíru pohled nejhlubší jsi tušit’ počínal...

Zem’ zněla kroky zástupů, hlas mistrů vanul s jižních břehů,

nad veleměsty severu den horký usínal,

tisíce srdcí pělo v srdci tvém. A září zádumčivou

když světlo neznámé se vyřinulo světlem tvým

a větry z pólu mlhami když lehly nad tvou nivou,

jak zahradník své růže přikryls na podzim,

a pozdravil dni přechodu, v tajemství smrti zahalené,

šum rodných pralesů, mateřských moří solný dech.

A v kypění vln syčících své slunce rozpálené

do hlubin viděls klesati ve zlatých západech...

Tak z času, vítěz, vystoupils jak z vozu válečného,

ze středu bratří svých, u cíle v jemné únavě,

ran sladký rozsévač. A do soumraku svého

za námi odjíždějícími hleděls laskavě...