TISÍCKRÁT.

Byť znělo tisíckrát, vždy stejně jest mi draho,

vždy zní mi svátečně až v srdce taji,

jak svatá přísaha, jak sladkých slibů blaho,

tvé jméno, otčino, můj kraji!

A byť mi tisíckrát se chvělo v každé struně,

má píseň tisíckrát tě vroucně slaví;

kéž tisíc andělských mám harf, by při tvém trůně

zpěv zazněl nejkrasší a pravý!

A kdyby tisíckrát hlas můj byl ubožší

a hana s výsměchem jej provázela,

jak ptáče raněné má píseň s rozkoší

jen v klín tvůj, otčino, by spěla.

O vždyť se nehanbím, mněť slávou jedinou:

co znělo ladně kdy v mém chudém pění,

to že byl vlasti dech, jenž zavál v duši mou, –

vždyť zpěvu vyššího mi není!