Titáni (I)

Na Olymp vzhůru, titáni mladí,

na Olymp, kdo jsi bohů syt,

rozdrtit, zničit plemeno hadí,

rozmetat lstivých bohů kryt.

Dosti už, Die, vládl jsi světem,

dosti už blesků ze tvých kštic!

Dost krve těch, jež v rozmaru kletém

Ares štval válek do litic.

Pod jménem lásky opojným jedem

hubila lidstvo Afrodys,

hubili všichni, každý svým jedem,

vyssával morek Dionys.

Ó, jak se chvěli ubozí plavci,

když v hněvu bouřil Poseidon...

A běda těm, jimž Erynyj dravci

schystali štvavý k smrti hon.

Běda, kde vstaly Harpyjí stvůry,

běda, kde vstala Nemesis:

Před pomstou bohů, před pomstou shůry

marně ždál člověk spásný mys...

A běda, jestli v šlechetné snaze

zlepšiti chtěl kdo lidstva los:

zaplatil pokus Hefaistos draze,

z oblaků svržen Ikaros.

Za trochu ohně, jiskérku malou,

z Olympu hřejný bílý jas

Promethej skován s vypráhlou skalou

Diovu supu na pospas...

Jaký to život v světě tak malém,

život, jejž bozi dali kdys?

Je to jen tanec ve strachu stálém

kol Skylly a kol Charybdys.

Je to jen plavba v neznámém moři,

Osudu hříčka, hříčka vln,

tápání trudné v bázni a v hoři –

je to jen sen, jenž hrůz je pln.

Je to jen sen, jejž vzpomínka tíží

na Lethe chmůrných ze hlubin,

na Hades, kde se postavy plíží,

bledé a němé – stín a stín...

Jaký to život, v němž žíti mohu,

jen jak mi určil jiný kdos?

Jaký to život pod vládou bohů!

Jaký to trudný raba los!...

Setřásti, setřást drtící nohu,

pod kterou úpí titán klet!

K čemu nám bohů, k čemu nám bohů –

bez bohů ať je volný svět!

Před bohy všechno dost už se chvělo –

bledne teď sláva Olympských!

Směle teď titán pozvedá čelo

s praporem vzpoury v rukách svých...

Na Olymp tedy, titáni mladí,

na Olymp, kdož jsi bohů syt,

rozdrtit, zničit plemeno hadí,

rozmetat lstivých bohů kryt!...