Titáni (II)

Jak divý uragan dav titánů se žene

přes strže propastí, přes skály hrůzně zděné

na Olymp vzhůru – v čele Gigas mladý...

Jak bezmocny teď bohů skalní hrady!

Co platno, Olymp že kdes nad oblaky!

Co platno, cestu dáti hlídat draky!

Tajemství padlo, pozbylo své hrůzy,

i Věčna děs i sladké kouzlo Musy...

Pod kroky obrů otřásá se země,

duní a stená z hluboka a temně...

Ten útok děsivý už nikdo nezadrží,

ni výše oblačná, ni bezedná hloub strží.

Vždy výš a výš dav titánů se žene

na Olymp vzhůru...

Výše a výše

vzdorně a v pýše

přes hradby balvanů

vzbouřených titánů

žene se dav.

Výš a výše!

Olympských říše

bortí se, bortí se...

A Olymp halí se

v mlčení háv!

Odvěká práva

deptá sběř dravá!

Bohové všemocní,

což jste teď bezmocní? –

Kde je váš lesk?

Veliký Die,

pozemské zmije

k výstraze, k postrachu

nesrazíš do prachu? –

Kde máš svůj blesk?

A Olymp mlčí!

Jen v dáli vlčí

hlasy kdes na chvíli

bolestně zavyly

v černavou noc!...

Olympských sláva,

Olympských práva

pohasla do rána...

Zlomena, zdeptána

Olympských moc!...