Titáni (III)

Je Olymp dobyt... V bílé záplavě

den nový právě na východě vzplanul,

když titánů voj na temeni stanul,

k novému slunci bouře jásavě.

Mohutná těla v bílém slunci svítí,

kosmaté hrudě jako vlnobití

bouřlivě dmou se, během rozhoupány...

Je Olymp dobyt... V bliž i v dálavě

zrak zvolna klouže kolem na vše strany

hrdě a vzdorně, spolu zvědavě

po pláních Olympu, jež tajemstvím

dosavád byly oku smrtelníka...

To tedy sídlo bohů?! – Očím svým

věřiti nelze... Vždyť kam oko vniká,

nic nezřít zvláštního: jen skály holé,

balvany, strže, srázy sluncem rudé,

lesnaté stráně po úbočí dole –

nic zvláštního – vše jako jinde všude:

hora jak hora na té zemi kleté!...

To tedy sídlo bohů! – Kde však, rcete,

kde bozi jsou?... A v němém úžase

druh na druha teď titán dívá se

ve zmatku náhlém divným nad objevem...

Kam prchli bozi před titánů hněvem?

Kam ukryli se, skety?... Nikde ani

nejmenší stopy po nich... V rozechvění

v nejhlubších skrýších marně titán shání...

Kde bozi jsou? – – – Či vůbec bohů není?

Je fantomem jen bůh, jen fantasie

výtvorem pouhým, jímž se člověk mořil,

bláhový hlupec, věky v klamu žije,

svá křídla poutaje a v okov nohy! – – –

Och, ne bůh člověka – však člověk boha stvořil!...

Ne, není bohů!... Viděl kdo kdy bohy?

Viděl kdo ty, jimž ve prachu se kořil?...

Ne, není bohů! Klam to všechno jest,

pohádka pouhá, zašlých věků zvěst,

dětinských duší dětské mátohy! –

Teď nebude již chvět se před bohy,

pozemčan malý, člověk ubohý!

Nebude bázní poutat již svých křídel,

nebude vláčet pouta otroků!

V nadhvězdných výších, v slunném vysoku

plout bude svobodný a z čistých zřídel

pít bude chutě nektar vědění!

Trpaslík člověk titánem se stane

a titán sám se v boha promění!...

Ne, není bohů! – Konec zvěsti lhané...

Či přece snad jsou bozi? – V temnu noci

snad prchli kams a kouzlem čaromoci

neviditelní, skryti všemu oku,

kdes v novém sídle, v nových věků toku

smějí se marné vzpouře titánů?...

Bezradně znova shlukem balvanů

po lesních stráních, v slunné dálavě

zrak bloudí titánů a v zmatku zcela

druh na druha zří němě, tázavě...

A tiše, bez hnutí

jak němé sochy stojí bílá těla,

tajemná jakás jako by je síla

v neživý kámen rázem proměnila...

A dusné ticho kol až k zalknutí...

Až náhle ticho přerval Gigas rázem:

„Je nutno vrátiti se dolů na zem.“...