Titáni (VI)
Na svahu horském na tes skalní stěny
usedl poutník, stařec nahrbený;
šedivou hlavu podepřel si v dlaně
a v širý kraj zří tiše, zadumaně.
Je plný měst ten kraj a plný vesnic tichých
a plný snů a plný tužeb lidských
a plný cest – však která vede k cíli?...
Je k večeru. Den ke konci se chýlí,
znavené slunce k obzoru se sklání
za věnec hor a věnec lesních strání,
jež temně zrcadlí se modrem boří
v záplavě nachu, kterým západ hoří...
V spletiště cest zas poutník hledí chvíli –
och, tolik cest – jen která vede k cíli?
Což nikdo nikdy odpovědi nedá?
Tak dlouho přec již pravou cestu hledá,
on, stařec vetchý teď a zšedivělý –
kdys titán Gigas, bohů bijce smělý...
Teď bohy hledá, jejichž moc kdys bořil,
teď bohy hledá, by se jim zas kořil,
teď bohy hledá, bez nichž vše se hroutí
a bez nichž cíl i význam zemské pouti
kdes v temnu mizí, v záhadách se ztrácí,
v zápasech marných duše vykrvácí
a ti, kdož myslili, že Olymp zničí,
se zvolna mění v plémě trpasličí...
Rod vymřel titánů – a v soumrak šedý
se halí zem a rozstesknělé hledy
upírá v západ za sluncem tam mroucím...
Och, nocí jít tak těžko duším žhoucím!
Rod vymřel titánů – že neznal bohů!
Teď bohy hledá ten, jenž smělou nohu
kdys stavil na Olymp, on, Gigas, titán,
kdys světem veleben a hlučně vítán –
teď titán poslední – a stařec pouze...
Jak po bozích teď hárá v žhavé touze!
Jen bohy, bohy zříti – a pak tiše
chce odebrat se v stinné Hádu říše.
Jen bohy zříti... Kde však najít cestu,
jež vede k tajemnému bohů městu?...
Od chvíle té, co Olymp dobyl v vzdoru
a Olymp našel prázdným, v posměch tvorů,
od chvíle té on stále bohy hledal –
však nikdo nikdy odpovědi nedal...
A viděl pak, jak vymírá a mizí
rod titánů – jak ve světě vše cizí
a všechno krní, prázdnotou vše dýše –
a viděl pak, jak malým byl v své pýše...
Tím žhavěji vždy cestu k bohům hledal –
však nikdo nikdy odpovědi nedal...
Teď starcem shrbeným se světem plíží,
den jeho chýlí se a noc se blíží –
než přijde noc, zda dočká odpovědi?...
Povzdechl stařec, hlavu dal zas v dlaně
a teskně hledí na protější stráně,
kde západ právě tiše dohořívá...
V tom píseň zazněla tak něžně snivá...
To cestou z lesa jakýs jinoch kráčí,
jde vesele a lehce, tichá zračí
se radost ve zracích. – „Buď zdráv,“ teď zdraví,
„ctihodný starče!“ – „Zdráv i ty buď, hochu!
Pojď, přisedni a odpočiň si trochu.
Je večer už – a za den cesta znaví...“
„Dík, starče můj – však na malou jen chvíli.
Pak nutno chvátat dál, jak úkol káže...“
„A jaký úkol tvůj?“ se stařec táže. –
„Být vůdcem těm, kdož cestou pobloudili,
a silou těm, kdož pevně kráčí k cíli.“ –
„Ty vůdcem jsi? – A těm, kdož pobloudili?
A kam je vedeš? K jakému, rci, cíli?“
„Já k bohům vedu...“ – „Jakže? K bohům, synu?
Rci, ty znáš cestu k bohům?... Mluv, sic zhynu“...
A stařec vyskočil, jak uštknut zmijí,
třesoucí ruce k jinochu se svíjí,
zrak visí na rtu, ve tvář se mu vpíjí,
úzkostí celý chvěje se a zmírá...
„Ó, rci, kdo jsi? Jak zoveš se, ty šťastný?“
A jinoch dí mu, v líci úsměv slastný:
„Jsem Víra“...