TITUS MANLIUS. I.

Když do Latia gallské vtrhly šiky,

Kelt velikán byl nájezdníkům v čele;

ten zlatým brněním byl pokryt cele

a meč tak dlouhý měl jak římské píky.

„Kdo se mnou,“ zněly hlasné jeho ryky,

„chceš zápolit? Nuž zjev se, volám směle;

když zvítězíš, my nepobudem déle

a Římu vozy necháme i s býky.“

V ráz Titus Manlius štít na hruď klopí

a hrdě v ústret jde té lidské hoře

a sráží Keltův meč a svůj v něm topí.

Křik údivu se ozval po táboře,

a gallský lid vzal na rámě svá kopí

a z Latia se valil jako moře. –

Duch nad hmotu, v čas k činu-li se vzchopí.