Tizian.

„Jen lítej, blesku, ve smrtícím šlehu

a trhej světlem chmurnou oblohu:

ty chvilku žiješ ve klikatém žehu –

já nesmrtnou zde konám úlohu.

Noc bouřná mine, světlé vstane ráno

a hrůza tvoje do hor odletí,

však nadšeným co duchem vykonáno,

potrvá věčně v lidské paměti.“

Dokončil obraz – stojí před Madonnou,

jež na plátně tu, v jasném prostoru

velebně září, s lící blahosklonnou

ve slávě své, andělském ve sboru,

královna rajská trůnu na nebeském

obdána celá nadpozemským leskem.

„Teď, mysli, stůj a zatkni kotvici

v to moře pochyb, nejistoty, bludu,

nad tebou obraz visí zářící,

jak z mlhy tkaný, třpytném ve přeludu.

V mé hlavě víří bouřná směsice,

vše kolem splývá ve divokém jeku,

jen tato tváře nadpozemských vděků

mi září šerem jako dennice;

co duše lidská, ruce tvořit mohou,

a vnady co je světa pod oblohou,

vše to jsem snesl jako motýl zlatý

na křídlech ducha v tento obraz svatý.

Nuž, ten-li obraz stínem majestátu,

jak ruda lesklá podobna jest zlatu,

odlitkem krásy, půvabu tvé tváře –

a je-li jiskrou z velké božské záře

má duše lidská v letu nadšení –

ty, panno mocná, dej mi znamení!

Hle! dcera moje na smrtelném loži –

ó spas, ó spas ji, rodičko ty boží,

za život její drahý v oběť měj

tu malbu mou, svůj svatý obličej,

ó matko boží, přispěj choré dceři,

ať v nadšení a v tebe každý věří,

ať jistě zvím, zda roven tvému daru

ten obraz můj, zda dceři k spáse, zdaru.“

A velký div: ty rysy malované,

ta božská postať v němém úsměvu,

jak kouzlem jata, v mlze stříbrotkané,

již dolů stoupá v zlatém oděvu.

A mistr klečí, zázraku se diví,

Madonny obraz vstříc mu plane živý,

a závoj lesklý, poletavé páry

a točivé jich světlomodré pruhy

splývají kolem v těla krásné tvary

nad hlavou pnouce diadem, zář duhy.

„Již povstaň, mistře! K nebes trůnu zdvihlo

nadšení tvoje peruť plamennou

a letem vznešeným mé líce stihlo –

hle dceřin život tvou buď odměnou.“

Vidina bledne v jemném záchvěvu,

zas božská panna v němém úsměvu

na plátně povznáší se v říze skvělé

a půvab ráje, vznešenost má v čele.

A mistr spěchá ku dceřině loži

ten zázrak věštit, vidinu tu boží:

Hle dcera zdráva na lůžku již sedí

a zrakem zářivým vstříc otci hledí.