Tizianova Flora.

Jen zde v tom kraji věčných květů,

ó, vidino ty líbezná,

jsi duší mistra v lehkém letu

se nésti mohla vítězná!

A oko sotva rozezná,

co květ, co nach je tvojich retů,

tvůj dlouhý vlas, jak do března

když přítmí padne prška vznětů.

Ty usmíváš se jemná, cudná,

a oko tvé jak čistá studna,

jdeš bílá, snivá, rozmilá.

A z květů, které s tvých tu dlaní

se sypou, jeden, jara paní,

i mně jsi v srdce hodila!