Tkadlec.

Sedí za stavem – bled, ruka tuha,

choré tělo mráz má za soudruha;

okem zpomínka mu zírá těžká

tam, kde sněhem skráň ovíjí Sněžka.

Sedí za stavem – bled, hlavu chýlí,

v které vykvetají snové milí;

ale rázem uvadají v lebce,

ozve-li se nářek na kolébce.

Slyš! jak spěchá těšiť choré dítě:

„Neplač, trp jen, pán bůh uvidí tě,

vždyť už dávno nechal bez rozkoše,

bez pohledu – svoje Krkonoše!“

Dítě zmlklo – navrátil se k stavu,

opřel dlaní opět šedou hlavu,

tichý povzdech dusil na rtech ztěžka –

a zřel zas, kde v sněhu dumá Sněžka.

„Drahá, drahá! Odešla mi s jarem,

sotva zjásala se prvním darem,

sotva dítko vložila mi v paže:

,Viď, že máš je rád? – ach, umru snáže!‘

Objal jsem ji s pláčem naposledy –

zapomněla všecky žití bědy,

zašeptala s něhou, jí jen vlastní:

,Bývali jsme šťastni spolu, šťastni!‘...

A pak zhasla – – Po čase mi mnohém

ještě srdce kvílí: ,Drahá, s bohem!‘

Bída nespí – zas doráží lítě:

,Dej sem, ty máš ještě dítě!‘ – Dítě!“

A slyš děcka pláč! Vstal, kolébá je:

„Záhy tebe zlíbá úsměv máje –

trp jen! zajde zlý juž zimní spánek,

srdečko se dočká radovánek.“

Zdřímlo dítě – sedl znova k stavu,

opřel dlaní sněhem zkvetlou hlavu,

tichý povzdech dusil na rtech ztěžka –

a zřel zas, kde s mračny mluví Sněžka.

„Člověk! – Sije zlato práce ryzí!

Sil jsem též – a kdo že za mne sklízí?

Pracoval jsem do krve a potu,

abych zachoval je při životu!

Člověk! – Otrok choroby a hladu,

s bohem chce se děliť o moc, vládu,

ale o mamon – ha, kdež je s plánem! –

neumí se rozděliti – s pánem!

Kletba, kletba člověčenstvo tíží –

volnosť chce, a kuje stero mříží,

a tak její zora snad se vznítí,

až mu bude málo do vyžití!“...

A vstal zas a kráčí ku kolébce:

líčka dítku sníh ošuměl hebce,

rtíky stuhly... Zrak se kalí tkalci:

„Tak bůh shledl opět – ku zoufalci!“...