Tkadlecká ballada.

Nenáviděl mistra, – jako fenu

co mu odloudit chtěl mladou ženu.

U stavu když mistr dílo shlíží,

zaští plné zraky jen se skříží.

Zde outek strh’, tam osnova je lichá;

své mzdy půl – jen pro ni! – bere zticha.

U stavu co den ty zraky šeré

a půl mzdy co týden za trest bere.

„Naposledy strhal jste dnes niti,

zde mzda celá, – a můžete jíti!“

Stál tu, tkal tu Bůh ví kolik roků,

beze slova sok se vrhl k soku.

On se dostal nějak pod řemeny;

dovrávoral domů zkrvavený.

Mladá žena div že nesešílí;

porodila syna před svou chvílí.

Matka leží jako mrtva v mdlobě,

zkrvavenou rukou on tisk’ dítě k sobě.

Děcko malé, slabé ubožátko –

„Nezemřeš, mé robě, nekřtěňátko.

Jménem Boha otce, synu prvý,

tebe křtí tvůj otec vlastní krví.

Jménem Boha syna, Hospodina,

ty z nás odpusť tomu, čí to vina.

A nad námi všemi, jménem Ducha,

uslituj se nebe, zem když hluchá.“–

Slovo letí vzhůru, anděl dolů,

otec s pokřtěňátkem mrtvi spolu.