TKALCI.

Z okének ucpaných vychrtlí, bledí

od stavů hrčících do kraje hledí,

chvílemi v přeletu kdo se mih’ kolem,

jaký vůz silnicí, ký chodec polem.

Jejich to svět jest v okénka rámci,

pak ještě kroků pár v židově krámci.

Jejich stav starý, varhany smrti,

hrčí tak divně, životy drtí.

Směje se Vesna šeříku květem,

tkadlec to neví, vězněn svým světem,

hrčícím strojem a židovským krámem,

které jsou jeho života rámem.

Vyhublé děti na prahu dveří

velkýma očima cizince měří.

Úsměv chceš viděti na jejich tváři?

Teď již v nich bída rýsuje stáří.

Usednou za týž stav, varhany smrti,

radost i mladost kde bída jim škrtí.

Usednou lhostejní k všemu zde kolem,

co jim vůz silnicí, co chodec polem?

Na smrt jen čekají, matky jich rodí

mrzáky nové dál. Tak život chodí.