TlCHÉ MOŘE.

Kam jen oko dozří v dálku,

kam zaletí duše snivá –

opálová pláň se leskne,

čistou bělí oslnivá.

Mléčné vody tiše leží,

jak by nebylo to moře,

které vichr ještě dnes snad

v tisíceré brázdy zoře.

Jak by nebylo to moře,

které zítra vztekem vzkypí,

bouře až sem vletí hřebcem,

blesky v očích, blesky v chřípí.

Nekonečný obraz míru,

utišení, ukojení,

prostírá se k horizontu,

v drobných vlnkách barvu mění.

Zdá se, že to tiché stádce

beránků jest čisté vlny:

pasou se tu přituleni,

svět až po obzor jich plný.

A tam, hle, jich pastýř dobrý

v bílé říze jde jich středem,

obláček jak sněhobílý

v nebi pluje modrošedém.

O vysokou hůl se vzpírá,

z nekonečna v tato místa

jako za dob apoštolů

kráčí po moři zjev Krista...