TMA.

Noc leží na všem. A tma její dusí.

Kříž ohromný z ní ramena svá zdvihá

a ta jsou černá, jakoby Smrt sama

své paže rozvírala...

Nějaký prostor, pohybů v něm chaos

a chaos zvuků. Hlomození bitev,

ryk vítězů a vzteky přemožených.

Pláč, vytí, zoufalost, řev pomsty, výskot

a krve žízeň věčně neshasená...

Tu a tam časem postava se zvedá –

zda muž či žena, světec nebo zlosyn –

rozeznat těžko. Možno též, že zvíře

hladové zlata, země, panování.

A jen se zdvihne, sraženo je jiným,

jež vyvstalo, by také ihned padlo...

Dva černé stíny rvou se spolu nad vším:

to stařec-papež bije dřevem kříže

do meče, jímž se císař Němec snaží

jej sehnat s křesla kdysi Augustova...

A časem ve tmě zakmitne se jiskra,

drobounká jiskra kratičkého žití,

jež nesvítí –

snad toužil někdo světlo roznítiti.

Snad záblesk v zorničce to bestie byl,

jež vidí potmě... Uhaslo. Tma všude.

A hlučí to a řičí, lká a vyje.

A žije to. A chvilky nachází to,

kde tělo k tělu s vášní přivíjí se,

neb také dětské hlasy slyšet možno.

Bezjmenná žití národů a lidí

vznikají, žijí, hlomozí a hynou.

Krev páchne z toho, slaný výpar slzí

a tlení věků nikým nepohřbených...

A kříž ten nad vším. Černá ramena svá

vztahuje nad vším na znamení vlády,

jak Smrt všemocný, tvrdý, nelítostný...