TMA A DEŠŤ...

Tma a dešť a vichru sten

hučí venku, kvílí,

opírá se do oken,

výská, pláče, šílí.

Nelze spát a nelze snít,

klidu v duši není,

hodin zvuk, jimž chví se byt,

vábí k přemýšlení.

A ten vichru s deštěm rej

pusté noční hluše

jakby děl mi: „Přemítej

v hloubí svojí duše.

O té válce ničivé,

o tom věčném sporu,

o té bouři ječivé,

plné síly, vzdoru. –

O tom, kterak žití to

kruhem zla je pouze,

na němž plno navito

bídy, smutku, nouze – –

A za vše, co v nitru tvém

plá a hrá a svítí,

jak tu nutno s osudem

stále zápasiti.

Prací, postem, modlitbou

jak to nutno chránit,

zaplatiti krví svou,

celým žitím bránit!“ – – –

Bouře jek a vichru sten

výská venku, šílí – –

duše, dál tou nocí jen

k slunci, k tvému cíli!