TMA BYLA NAD PROPASTÍ.... (I.)

Zda bádat smí, ó bože, lidský duch?

Zda ohlédat se smí za věků anděly,

již oděni v plášť chmurný mlh a snů,

před zrakem lidstva v poušti prchají,

že marně po nich paže vztahujem?

Ó Jahvé přísný, bože obětí,

oltářů kamenných, s nichž stéká rudá krev,

(a lačná zem ji zvolna vypíjí – )

ó Jahvé pomsty, v oblak zahalen

jenž vrháš bledou smrt v šik nepřátel

a slepotou jenž raníš jejich zrak –

ó Jahvé pomsty, ty zas se mi zjev,

jak jevíval’s se kdys snům dítěte

a vedl je v kouzelná království.

Já miluji tvůj ohněm žhnoucí meč,

já miluji tvůj hlas, jenž skalou třás,

já miluji tvůj blesk, jímž Smrt se usmívá.