TMA BYLA NAD PROPASTÍ.... (III.)

My temní jsme andělé propastí, mlh,

my náhle se zrodili bez vlastní vůle.

Snad v skalách kdes věky neprobuzený

byl by náš život jen chladným snem hmoty.

Leč jiskra božství nám vržena v srdce,

a vstali jsme, andělé propastí, mlh.

My temní jsme andělé propastí, mlh.

Ta jiskra nás zbudila k životu. Výše

však chceme nad všecko, prostor a čas,

nad boha myšlenku, nad světů chaos,

nad věcí budoucích závratné děje,

nad snů jas, myšlenky mladého syna,

my chceme povstat nad světy a boha:

jsme temnot andělé pyšní.

A nechtěl-li bůh nám přiznat to právo,

tož neměl nás nikdy volati z hmoty!

A nechtěl-li, bychom povstali, hrdi

svou silou a pýchou, on neměl nás stvořit!

Jsme květy na skalách, děsivé, temné,

svou vůní v smrti sen uspáváme.

Jsme temnot andělé pyšní!