Tma dosud byla všude na stráních

Tma dosud byla všude na stráních

i v údolí, kde dům a zahrada

ve spánek hluboký se nořily,

když Jiří sestupoval k jezeru,

by přeplavil se na protější břeh,

sňal řetěz, poutající gondolu

a záhy zmizel v hustých parách mlh,

kterými vřela celá hladina.

Leč sotva odjel, tmavé údolí

z nočního spánku svého procitlo.

Nejprve šlehl neurčitý svit

oblohou celou, potom slunce zář

nejvyšších horských vrcholků se tkla,

že jako ametysty zasvitly,

pak spěla níž po stráních, úbočích

a zanítila stromů vrcholy,

že tiše šuměly. A rychleji

stékalo zlato slunce níž a níž,

se sněti na snět, dolů po kmenech

až na pěšiny, které změněny

v bystřiny zlaté, spěly k jezeru

a vlévaly se v jeho nádržku

teď čistou, lesklou jako zrcadlo.

V tu dobu sešla také Tamara,

dřív než kdy jindy, dolů do zahrad,

neb obzvlášť šťastnou cítila se dnes,

ač nevěděla proč, snad krásný sen,

jejž zapomněla již, snad nadšením

ji plnily ty cesty zářící,

ty sněti stromů sluncem zalité,

neb všude kolem, kam jen pohlédla,

se zlaté splavy slunce hrnuly,

po cestách, po stráních a po kmenech.

A v každém drobném květném kalíšku

se chvěla krůpěj rosná, každá krůpěj

na slunci jiskřila a stébla trav

svítila jako útlé smaragdy.

Zvučelo jitro celým údolím

jak zlatá fanfára a ve stromech

procitly zpěvných ptáků zástupy,

vstříc plesajíce slunce přívalům.

Tamara došla k břehu jezera,

kde jako v oslnění stanula,

neb proti ní se právě nořila

ohromná žhoucí koule sluneční.

A všechny keře, stromy na březích

se rozšuměly, rosa pršela

s všech ratolestí deštěm démantů,

co zatím v stromů zlatých korunách

se zvedal ptáků jásot nesmírný.

Tu Tamara jich plesem stržena,

rozpiala k slunci bílá ramena,

z nichž splývaly jí volné rukávy

jak serafínů křidla bělostná,

a v jásající píseň propukla.

O závod s ptáky letěl její zpěv,

vždy mocněji jak klokot slavíků,

jak lesů šumění, jak příboj vln.

K závrati spíjela se hlasem svým,

tím jeho zvukem, leskem čarovným

a zpívala, až slzy nadšení

po tvářích tiše se jí řinuly.

Ó, teď je zdráva, zdráva docela!

Teď navrátí se opět k divadlu

a všechno ztrne němým úžasem,

až uslyší zas její čárný hlas.

A v duši zřela příští vítězství,

zášť přítelkyň i radost ctitelů,

nadšený jásot, bouře potlesků

a deště květin, davy viděla,

nesmírné davy, které v ulicích

ji vítají jak svoji královnu.

Když Jiří večer domů vrátil se,

tu Tamara již dávno odjela

a krátkým lístkem, chvatně črtaným

v poslední chvíli, s ním se loučila.

Byl opět sám... A ona spěchala,

kam lákala ji hudba opojná

ze zahrad života, jež pro něho

zůstaly zamčeny. A tichý stesk

pocítil v srdci svém, když pomyslil

na příští dny, jež bude trávit zde,

sám, opuštěn; zas nemá nikoho,

s nímž mohl by svou duši rozdílet

a věnovat mu něhy aspoň část.

A zarmoucen tou novou nepřízní

osudu svého, který spálil vždy

svým mrazným dechem útlá poupata,

dřív než-li rozkvést mohla, vzpomněl si

na starou pohádku o kněžně vil,

jež nalezla své rouno labutí,

tak dlouho ztracené, a odlétla

zas nazpět do svých zahrad kouzelných,

kde jedna slavnost druhou stíhala

a dnem ni nocí hudba nezmlkla...