TMA, ZLÁ TO TMA...

Tma, zlá to tma, jež kolem houstne...

Bůh suď... Zas bolí duše má...

Jsem jak ten pták; když v kleci tloustne,

je spokojen a nezpívá.

Když síly jeho uplývají,

duši si vyzpívá...

Před lety tupě jako ovce

hnán modou, chodil v davu jsem

v hod tento Boží ve Stromovce,

bavil se družným rámusem

a touhu tu měl, natáhnouti

své údy v svěží trávu jsem.

Rozdílné dnes a jindy touhy.

Cos jiného bych dnes zas radš.

Hospodin na ovce své dlouhý

má neposlušné karabáč.

Přes celé stádo své je šlehá.

Tu nespomahá hněv a pláč.

(Tak ulice se na mne řítí

tu dnes... Ten rachot děsivý...

Přátelskou ruku zachytiti!!

Jsem živý dnes či neživý?)

Kol uší jako ovád bzučí

karabáč zlý a plesnivý...

Zdá se mi, hustým mořem plynu

soustrasti vlastní. To je zlé.

A nelíbím se Hospodinu

na celé této pouti své,

na tabulkách těch podél cesty

pramálo, věru, odvislé.

Ba ovšem... Cítím horko v líci.

Ne – nebyl v tom všem rozum. Ne.

To slon jen může dovolit si

stromky jím čerstvě zlomené

naházet v cestu a jít píti

z nejbližšího vždy pramene.

Nu – brzo bujný přejde zápal.

Což musilo to vše tak být?

Po zelené jsem krvi šlapal.

Teď nemohu se zachytit

stromečků v chůzi. Zlomeny jsou.

Což musilo to vše tak být!?

Tma, zlá to tma, jež kolem houstne.

Bůh suď... Zas bolí duše má.

Jsem jak ten pták. Když v kleci tloustne,

je spokojen a nezpívá.

Když síly jeho uplývají,

duši si vyzpívá.