TMAVÁ NOC.

Jsi ty to, matko? Ne, ty v dáli dlíš!

Jsi ty to, ženo? Ne, ty dřímáš sladce

zde vedle v síni, kde teď Sen je vládce

i tvůj, i dětí, a ty nevidíš,

jak bolest přišla ke mně v jizby tiš,

jak zřím zmar žití, zmar svých snů i práce,

jak opuštěn se cítím, v citů hádce

jak na stůl padla hlavy mojí tíž.

A někdo přec – byl přelud to či stín? –

mně zdálo se, si vzdychl ze hlubin

v té tiché, tmavé, dlouhé noci října.

Jak by kdos za mnou paže své byl vztáh

a němý, velký stál tu v modlitbách –

oh, kdo to ruce nad mou hlavou spíná?