TMAVÉ OBRÁZEK.

Se smíchem jede sedlák pán,

od Lošan jede k městu,

vesele skáče si s Vrankou Fux,

jak jeli by pro nevěstu.

Pro nevěstu sic nejedou,

leč jedou pro tisícovky,

řepa je všechna sklizena –

juch! jiskry pod podkovky!

U „Zlatého lva“ v maštali

pan Pozbyl koně stát nechal,

sám za kamarády ke „Stromu“

s tisícovkami spěchal.

Už dávno zvonilo poledne,

už nad městem se smrká –

už hoří v krámech žárovky –

pár koní opuštěn frká.

A podomek nejde jim do hrantu

nasypat tvrdého ovsa –

a žádný nejde zapřahat –

radš domů by jeli, hopsa!

Noc hluboká. Ticho...

Hý, hihihi, hýhá!

Hej, hospodáři! Kde pak jsi?

Fux s Vrankou ušima stříhá.

A dupou a hrabou nevrle

a šňupou – prázdná mísa.

Už ráno šeří do stáje –

a v hrantě jen hraje si krysa.

Tak čekali až k poledni.

Tu slyšet mužské kroky! –

To hospodář není! Toť četníci!

a pažby svírají v boky.

To hospodáře hledají! –

Bůh ví, kam prchl strýc Pozbyl.

„U Stromu“ prohrál tisíce

a ve vzteku kavárnu rozbil...

Muž cizí je řídí k domovu.

Už slunce se k Plumlovu sklání–

hýýý! – smutně se jede o hladu

a smutné přivítání.

Dcerka, co měla před svatbou,

vede je do maštale:

„Tatičko! pro Boha, tatičko!

Co ste nám odělale!“